Probouzím se v 9:30 a hned tuším, že je zle. Teploměr tu jobovku potvrzuje - mám 38,5°C. Včerejší anabáze nezůstala bez následků. Jdu se potit do vedlejšího pokoje, Víťa sleduje situaci - venku je modro a že se už lítá, vidíme sami, v dálce letí letadlo.

Po poledni jsem už zoufalá a brečím, teplota neklesá a je mi fakt zle. Ďoubalík na telefonu radí, Víťa zahajuje akci. Valí do lékárny pro čaje a hot drinky na srážení teploty, zatímco já si dělám studené zábaly. Pak mi vaří čaj, povzbuzuje mě, nutí k optimismu a připomíná "Kubovu definici paniky". Pomalu balíme a uklízíme. Zbyňa se vrací z práce a dělá mi chutě česnečkou. Bohužel nemůžeme čekat - voláme TAXI. Nic ale stále nejde jednoduše a proto se naše dvě objednávky přes net ztrácí, zabírá až telefonická. Loučíme se se Zbyňou a MOC DĚKUJEM za azyl. I když jsem ho propotila :-) - na tuhle návštěvu nezapomenu...

Na taxik čekáme hodnou chvíli, zatracená Praha. Nakonec přijíždí, řidič je mladej klučina a od začátku si s náma rádoby vtipně povídá. Šílený přízvuk :-) Poté, co s náma s obtížemi vyjel zasněžený špatně sjízdný kopec, poznamenal: "Včera jsem už skoro přemýšlel, že bych přece jen přezul na ty zimní. Ale koukám, že se na to už vykašlu". S Víťou jsme se na sebe beze slova podívali. Začínám se tiše modlit, abychom dojeli. Povídám Víťovi - uvidíš, že tomu všemu ještě není konec. A nebyl...

Silnice byly ucpané, taxikář vyhrožuje, že pojede hodinu a půl. To bysme nestihli odbavení ! Naštěstí to pak není tak zlý. Taxik nás stál 520,- a to je další daň za mou nemoc, abych nemusela MHD.

Stojíme frontu na odbavení. Konečně. Slečna nás ale nemůže najít v seznamu. Už mě to nepřekvapuje. Telefonuje a pak nám říká, že let do Milána má zpoždění (nakonec ho měl 3,5 hodiny) a že nestihneme přípoj na Káhiru. Další let zase za 24 hodin. Ptáme se (už u jiného okýnka), jestli se o nás Italové postarají, dají nocleh... Odpověď: "Noo... měli by" mě teda vůbec neuspokojuje. Pán za sklem je ale akční a ochotný, dohazuje nám spojení přes Budapešť. Kruh se uzavírá, tady jsou ti Maďaři... Mohli jsme jet rovnou tím vlakem :-) Bude to už poslední varianta ? Snad. Se znovu opravenou a přelepenou letenkou běžíme z terminálu SEVER 2 na SEVER 1, rychle se odbavit. Dozvídáme se, že žádnej kvalt, MALEV má taky zpoždění, ale jen hodinu a máme tam rezervu na přestup 3 :-) Čas do odletu trávíme v letištní restauraci, dostali jsme sem 2 poukazy po 140,- Kč. Víťa nosí jídlo a experimentujeme, co dokážu sníst. Vyhrává vařená brambora a pak chleba se šunkou. Je mi zle a otírám si obličej mokrým ručníkem. Přichází se na nás podívat Ivan, dávný kamarád, co dělá přímo na letišti u cizinecké policie. Fešák v uniformě :-) je pořád stejnej jako ho znám. Chvíli klábosíme, pak se vydáváme na další odbavení - bezpečnostní kontrolu. PROŠLI JSME :-) Na palubu letadla se smí brát jen máloco, takže třeba teploměr jsem nechala ve velkém báglu. Sedíme, ještě se bavíme tím, že na mě Ivan kouká kamerou bezpečáků (a volá mi to, kam mám mávat) a pak už hurá do letadla. Je 20:15, sedíme v letadle, já u okýnka, abych se mohla opřít. Zdá se, že už snad vážně poletíme. K neuvěření. Ještě nám ošplíchají křídla speciálním sajrajtem, aby dostali dolů sníh a námrazu a už už se zvedáme z ranveje. 20:45, téměř 24 hodin opožděně proti plánu - ODLÍTÁME !

(Později se dozvídáme, že Ruzyně v kalamitě stála rekordních 30 hodin a byl tam opravdu nezvyklý zmatek. Člověk by řekl, že v této republice budou lidi na sníh zvyklí... Ale je fakt, že na ploše letiště jsme viděli závěje odhrnutého sněhu jako v Jeseníkách.)

Let do Budapešti byl rychlovka. Jen jsme si poslechli a prohlídli povídání o bezpečnosti v maďarštině, angličtině a češtině, koukli se na pár světýlek z okna a šlo se na přistání. Chvíli bádáme, kde na letišti získáme palubní lístky na druhé letadlo. Chlápek za přepážkou nevěřícně zírá na naši 2x přepisovanou letenku, volá kolegyni, smějí se. Kolegyně bere papír za plentu kolegům, opět smích. JSME EXOTI. My víme :-) Posedáváme, čekáme. Kolem 23 hodin opět nasedáme do letadla, instruktáž je tentokrát maďarsky, anglicky a arabsky :-) Je mi stále hůř, špatně se mi dýchá, třetí hodinu letu už zvládám velmi těžce. Konečně blikne světýlko "připoutejte se" a jde se přistávat. Pod námi Afrika. Zdá se, že to nejtěžší (snad) máme za sebou a konečně JSME V KÁHIŘE !

Náš LIALY HOSTEL je v podstatě v centru, takže to máme kousek k hlavním lákadlům Káhiry. Dnes jsme se z postele vyhrabali až před devátou, takže jsem se dobře vyspala a už je mi opravdu líp. Ale u snídaně se ukazuje, že to ještě není ono, protože do sebe těžko soukám jídlo. Ale snídaně je dobrá - čaj nebo kafe (já si opět dělám svůj průduškový), smažená vajíčka, rohlíky, sýr, džem. Kolem nás se objevují další ubytovaní a zdraví se s klukama - včera si tady (jak Víťa poznamenal "anglicky mluvící") povídali s Američanem, s Argentincem a kdo ví s kým ještě. No já ne, jednak nejsem anglicky mluvící a hlavně jsem ležela. Od Argentince prý kluci dostali nějaké rady kolem Luxoru.

Po snídani jsme se vydali do Egyptského muzea. Stráží ho zase hordy policajtů nebo vojáků (policajtů a vojáků tady mají spoustu druhů, čert se v tom vyznej), dokonce se tam musí opět projít bezpečnostním rámem, žádné nože ani foťáky. Vyrážíme tedy nakonec bez báglů na lehko. Cestou si ještě dáváme nějaký masový sendvič (o jídle později) a už jsme v muzeu. Je to stará budova, poměrně bídně osvětlená, takže na exponáty není zrovna dobře vidět. Procházíme postupně přízemí i patro, chodby i místnosti a vidíme různé vykopávky, množství sošek, napsané i vyryté hieroglyfy na papyrech, kamenech, dřevě atd., ale hlavně sarkofágy, sarkofágy a sarkofágy. Vzhledem k tomu, že nejsem zrovna egyptolog, nebaví mě to nějak moc dlouho. Navíc u exponátů buď nejsou popisky vůbec (museli bychom si zakoupit speciální katalog), nebo malinké, takže je v tom osvětlení nepřečtu - a ještě k tomu jsou arabsky a anglicky. Kluci mi občas něco přeloží, ale i jejich elán postupně uvadá. Na zlatý hřeb muzea - mumie - nakonec nejdeme, protože nás rozčiluje, že se musí platit ještě další vstupné. Koukat na sarkofágy jsme vydrželi 2 hodiny a čtvrt.

Indigo tvrdí, že mnohem víc si užil Britské muzeum Egypta a že možná až tak nevadí, že bylo z Egypta hodně věcí vyvezeno, protože "venku" se o ně stejně starají mnohem líp.

Po odchodu z muzea ležíme asi půl hodiny až hodinu venku na sluníčku, pozorujeme cvrkot okolo. Tak například tu pobíhá malé arabské dítě, kamarádí s každým a málem není poznat, ke komu patří. Nebo nějakou slečnu vidíme pózovat na různých místech kolem muzea, upravuje si dlouze sukni, vlasy... asi ňáká modelka. Indigo měl zas zážitek, že jak ležel na tom sluníčku a měl vyzuté sandály, někdo kolemjdoucí ho polechtal na chodidle. A Víťa dostal ránu do břicha od Araba, kolem kterého jsme procházeli a zrovna moc gestikuloval...

Cestou z muzea se s Víťou stavujeme na net, abych trochu zahnala svůj komunikační absťák. Strašně mi chybí "denní" komunikace s mýma lidma, osobní, mobilová, ICQ... Já vím, dva týdny to snad vydržím, ale přijde mi, že tu jsme už dlouho a zvlášť přes tu nemoc mi bylo hrozně smutno. Internetové doupě je 2-3 vchody od našeho hotýlku, takže konečně píšeme zprávu a opravujeme drobné chyby. Hned je mi líp :-) Jo akorát nám stále nejede SMS zpravodajství, tak tedy takto.

Večer vyrážíme na mírně adrenalinovou procházku městem. Pod slovem "procházka" si totiž rozhodně nepředstavím velmi rychlou chůzi tímto dálničním blešákovým mumrajem. Byla už tma, město osvětlené a zjevně teprve začínalo žít. Otevřené osvětlené obchody, všude mraky lidí a aut. Jdeme velmi svižně a já jen dávám pozor, abych kluky neztratila, páč bych byla opravdu v troubě. Občas se snažím sledovat okolí a následkem toho jsem se jednu chvíli nepozorně krutě praštila do holeně o jakýsi žlutý kovový sloupek. Tečou mi slzy, ale jinak by mě už na téhle akci asi nepřekvapilo nic, pokud jde o moje jobovky (nehody, nemoci, komplikace). A to už zase vesele valíme dál. Po chodníku se jít nedá, tam buď stojí auta, nebo tam mají obchodníci vyložené zboží na pultech i na zemi. Jdeme tedy po silnici a to se konečně dostávám k popisu místní dopravy. Ulice jsou naprosto plné aut, hustý provoz a kravál. Bezpečnostní předpisy tady zdá se neexistují, nebo na ně každej kašle. Ale neviděli jsme žádnou havárku. Každej si jezdí jak chce, auta se divoce proplítají mezi sebou. Jen sem tam je někde vidět situaci, že řada aut respektuje policajta a stojí a čekají - ale to je opravdu výjimka. Základním pravidlem je TROUBIT. Auta troubí, když:
- když chtějí, aby uhnuli chodci
- když chtějí, aby uhnula auta
- když chtějí někomu vynadat
- když chtějí upozornit turistu, že jsou TAXI (to auto)
- když chtějí ukázat, že jedou
- když chtějí.

Prostě když se jim chce. Takže furt. Lidi se proplítají mezi autama všude, i na těch nejrušnějších místech. Když si vzpomenu na naše přebíhání Vídeňské, byl to naprostý čajíček. Měla jsem trénovat na dálnici... A pokud se stane, že někdo přibrzdí a pustí vás, pak je to nejspíš cizinec a nebo nějaký exot. Arabi jedou dál. No a teď si představte, že přecházíte, sorry přískokem přebíháte tu dálnici, s váma chumel lidí, proti vám chumel lidí - a najednou vrazíte do chlápka, co si ZROVNA SEM rozložil stánek s kravatama. No, co už.

No takže asi v této atmosféře probíhala naše cesta. Kluci se v tom rochnili, já jsem se snažila dávat pozor a přemýšlela, co tady proboha dělám, já, takový tichý romantický člověk :-) A tak zatímco Indigo co chvíli vykřikuje to svoje "NO NENÍ TO ÚŽASNÉ?" a podobné věty, já konstatuju: ANO, JE TO ŠÍLENÝ, JE TO NEUVĚŘITELNÝ A MUSÍ SE TO VIDĚT. Ale Káhiru si rozhodně nezamiluju, to teda ne. Indigo má vůbec všelijaké perly. Tak třeba prohlásil, že se cítí být "sociálně STYDLIVÝ" ! :-D On ! Cha ! Ptala jsem se, v čem to jako spočívá a on prý, že váhá, než někoho osloví... Váhá, jo ? No, ale tak asi pikosekundu... Jinak si povídá ALE OKAMŽITĚ a S KÝMKOLI...

Dorazili jsme na nádraží (jo cestou jsme ještě nakoukli do jedné mešity) a začala anabáze kupování lístku do Luxoru. Posílali nás od čerta k ďáblu, teda nic proti těm arabským nevrlým chlápkům za přepážkou, až u 4.okýnka konečně Indigo dosáhl čeho chtěl. Na 22 večer už neměli a tak pojedeme v úterý ráno 7:30 - aspoň něco cestou uvidíme. Doufám.

Na nádru jsem sledovala dvě věci. Jednak je tam zvláštní, že některé vlaky odjíždí jakoby přímo z haly, no aspoň jsem je nečekala. Vemte si hlavní nádraží v Brně, vstupní halu - no a vpravo by na vás hned funěl vlak. A že funí a hučí pořádně.

No a pak tam zrovna začínaly modlitby - to se čas od času vyrojí na ulici zelené koberečky, na ně zakleknou Arabové (jen velmi malá část) a z amplionů se začne linout to jejich ALLÁHU AKBAR (těžko říct, jak se to píše) a jiné pokřiky. Modlitby se ozývají v průběhu dne několikrát, ale žádnej systém jsme v tom zatím neobjevili.

Cestou zpět jsme našli k našemu úžasu ulici, kde až na výjimky nejezdila auta a bylo to tam samá "zahrádka" u čajovny. Tak jsme na jedné poseděli. No, čajovna... Sedí se na červených plastových křesílkách u fialových stolečků, řve tam arabská televize, z mé představy čajovny to moc nemá, ale donesou vám tam čaj a vodní dýmku. Když jsme u toho ČAJE - jak praví průvodce, opravdu si ho tady dáte kdekoli kdykoli. Podávají ho v malých skleničkách a dáte-li si čaj místní, egyptský (mají totiž i Lipton), plavou v něm lístečky přímo, no a jednou nám ho i brutálně osladili :-) Jinak nosí cukr v misce zvlášť. Čaj je dobrý, poprvé mi ho překvapivě nabídli už na letišti na WC :-) ale to jsem odmítla. Občas si ale zatím nechám donést jen horkou vodu a dělám si čaj průduškový. Jinak pijeme balenou vodu, té je v obchodě dost, no a došlo už i na pivo a colu :-)

No a jako zlatý hřeb jsme cestou do hostelu byli svědky demonstrace - protestu. Jen takový menší, no. Už odpoledne tady z balkonku naproti někdo něco zaníceně vyřvával - a večer už byl balkonek plný a hulákali hesla o 106. Dole stály dvě zamřížovaný auta a hafo policajtů monitorovalo situaci. Sotva jsem řekla, že bych se nerada do něčeho zapletla, rozhodl se Indigo, že se tam jdeme podívat... No že se divím :-) Při mé smůle jsem skoro dotčená, že mě nezatkli... Náš recepční nám pak vysvětlil, že to je protest proti prezidentovi, ale že se nic neděje, pohoda a že to je jen demokracie...

Večer po procházce jsem ještě testla sprchu a pak už jdeme spát - ráno razíme na pyramidy. No a o jídle, počasí a Arabech si povíme zítra :-)

Dnes jsme vstávali hodně pozdě, teda Indigo ani ne, ale my s Víťou jsme chrápali do půl desáté. Po snídani jsme se vydali na prohlídku ISLÁMSKÉ KÁHIRY. Bylo to tam celkem pěkný, ale než jsme tam došli, myslela jsem, že zešílím. Zatracená Káhira... Opět přískokem mezi autama, opět se proplítáme mezi lidma a stánkama, nestíhám se ani moc rozhlížet, valíme dopředu. Tlačenice lidí, aut, zmatek a smog, to jsou věci, které z hloubi duše nesnáším i doma a snažím se jim vyhnout - opravdu teda nevím, proč bych měla z nich být nějak nadšená na dovolené... měla jsem z toho pěkně depresní pocit a každá Indigova rádoby vtipná hláška to jen zhoršovala...

No ale naštěstí to mělo konec a došli jsme k cíli. V první mešitě se zrovna modlili, tak jsme šli k další, tam zase nesměly ženský a tak tam kluci jen tak nahlídli. Následující dobu jsme se potulovali spletitými uličkami, omlouvám se ale nepamatuju si ani názvy mešit, ani oblastí, kudy a kam jsme šli, pro mě to byl jeden velký ale zajímavý mišmaš. Chvíli jsme seděli v nějaké čajovně v jedné z těch uliček, už tam měli stylovější posezení a Indigo říkal, že ta čajovna je známá tím, že tam někde "posedával a pochlastával" nějaký nositel Nobelovy ceny za literaturu nebo kdo. Egypťan. Taky budu vzpomínat, jak se mi neustále vrhali k nohám čističi bot a chtěli mi vypucovat moje zapráskané pohory (od písku od pyramid jsem je jen lehce otřela) a nedokázali pochopit, že fakt nemám zájem.

Někdy mezitím, předtím nebo potom, jsme zašli znova do té první mešity, už se do ní mohlo. Jen jsme si museli vyzout boty a já jsem dostala na hlavu šátek. Mešita byla zajímavá a veliká a líbily se mi koberce s obrázkama jednotlivých modlících míst otočených k Mekce a Indigův popis, že to vypadá jako spartakiáda - jeden vpředu předcvičuje a předříkává, ostatní klečí a cvičí, nahoru - dolů, nahoru - dolů...

A pak jsme zase courali uličkama, kluci pořád přesně věděli, kde jsme a kontrolovali to ve svých průvodcích, já jsem se spíš rozhlížela a snažila se neztratit. Byly tu jednak neuvěřitelné uličky, nad náma s různými okýnky a věžičkami, no a pak obchůdky a stánky s veškerým možným i nemožným zbožím. Suvenýry, pyramidy, velbloudi, šperky, šátky, barevné kameny atd. atd. atd... Indigo mi furt vnucuje skarabea, přitom jsem nikdy neřekla, že ho sháním. Mají tu i vodárny a plno dalších věcí. Putujeme dál a dál, jednu chvíli si už říkám, že jsme definitivně ztracení, ale kluci opět přesně vědí. Nakonec dokonce lezeme na nějaký minaret nebo co, no prostě nahoru rozhlídnout se po okolí. Původně po nás za to chtěli 40 liber, nakonec stačilo i 5.

Cestou zpátky jdeme skrz šílenou tržnici, asi BAZAR, mají tady snad opravdu všechno. Zkoušíme zmíněné maso čevapčiči a Indigo kupuje pečenou bramboru a dohadují se s Víťou, jestli to třeba nejsou batáty. A tak se cpeme mumrajem dál, je to opravdu nepopsatelné, neuvěřitelný přecpaný blešák. A všichni nám neúnavně něco vnucují. Až jsme se vymotali, ocitli jsme se opět mezi autama a opět se hrneme rušnou ulicí. Kotvíme až zas v jedné čajovně, která je plná obrázků, sošek a dalších připomenutí nějaké paní OM KOLTHOUM, bohužel ale netušíme, kdo to je nebo byl. (Pozn. po návratu: dle internetu to byla nejznámější egyptská zpěvačka klasické arabské hudby, legendární Oum Kolthoum. Její CD si dokonce můžete objednat :-) na internetu)

Indigo otevírá další ze svých bloků otázek a tentokrát je na pořadu dne dotaz, odkud se vzalo slovo KUFR. Ach jo.

A to už pokračujeme ve výletu, metrem do KOPTSKÉ KÁHIRY (Koptové jsou egyptští křesťani). Procházíme několik kostelů, v některých jsou zrovna bohoslužby a tak chvíli posloucháme. Bohužel na tyto památky jsem opravdu barbar a tak vám už nic nenapíšu, třeba doplní něco Víta :-)

Cestou zpět jsem se konečně trochu víc rozhlédla na náměstí MIDAN TAHRIR, z metra jsme se totiž vynořili uprostřed (je to snad nejznámější místní náměstí). Kluci si pak dali večeři a doplňujeme zásoby, zítra nás čeká den ve vlaku.

Večer trávíme odpočinkem, čtením, psaním deníku, skákli jsme si na internet a taky už se balíme, aby ráno nebyl fofr. Indigo si taky povídá s dalšími ubytovanými a s Víťou asi trochu spřádali plány, protože po návratu ze společenské místnosti mi před usnutím předložili k dumání několik všelijakých variant, co dělat v Luxoru, Asuánu i jinde. No, uvidíme, kam se vrtneme. Já se každopádně těším na to, že už zítra opouštíme tuhle špinavou a uřvanou Káhiru !

Sice se už od rána z ulice ozývaly modlitby, ale spali jsme jak zabití. Kolem 9 hodin jsme se vybatolili na terasu, obloha vymetená, sluníčko pálí. Snídaně OK, rohlíky, sýr, džem, jogurt. Přisedl si Američan Tom a dnes nám bude dělat společnost. Vyrážíme pěšky na poštu koupit známky, potom k Nilu na přívoz. Za libru loď jak na pryglu, sedáme si nahoru a kocháme se. Ze zástupu otravovačů se vyděluje jeden, co umí pár slov česky, prý kdysi z Hurgády. Přeplouváme Nil a on celou cestu žvatlá, mimo jiné umí slova "nízká cena". No jak jinak. Na druhé straně nás tentýž člobrda otravuje tak dlouho, až si s klukama plácnou na cenu za půjčení kola (10LE). Prý je to TAK STRAŠNĚ NÍZKÁ CENA, že se náš nový přítel úplně hluboce urazil, když jsme vypadali, že mu nevěříme :-)

Takže bereme kola a jedem. Zpočátku jsem nadšená, později umírám, protože to kolo je tak těžkej krám a já mám tak nulovou kondičku, že chcípám do každého i sebemenšího stoupání. Ale to až později. Teď vesele uháníme krajinou a kocháme se výhledem do okolí, ale zejména na skalní masiv před námi. Po chvíli přijíždíme ke dvěma velikým kamenným sedícím postavám, jménem MEMNÓNOVY KOLOSY. Jsou prý to 18 metrů vysoké sochy Amenhotepa III., o další údaje odkazuju na průvodce :-)

A jede se dál. Kolem skalního masivu si to šineme až do skal ke chrámu KRÁLOVNY HATŠEPSUT. Na ten jsem se těšila. Je přesně jako na obrázku veliký a zapasovaný do skály. Parkujeme kola, kupujeme lístky a jdeme to omrknout. Vytahuju konečně sluneční brýle, slunko pálí jak ďas a odráží se od písku a skal. Prohlížíme jednotlivé terasy chrámu, čteme si různé rozumy z průvodce, jako o stromech dovezených z PUNTu atd... Tom si točí hieroglyfy a jinou výzdobu na video, se mnou se naopak chtějí vyfotit (a po mém svolení fotí) místní arabští kluci. Jsem tu jako celebrita :-) Celé to tam procházíme, mě ale daleko víc fascinuje umístění chrámu a jeho okolí, než malby. Potkáváme česky mluvící paní, ukazuje se, že je na lodi na nějaké plavbě po Nilu, teď teda zrovna na výletě mimo loď :-) U bufetu zkouší Tom Indigovi reflexní žluté brýle, směju se a uvědomuju si, že co jsme přijeli do Luxoru, mám výrazně lepší náladu. No a už jsme všechno viděli a přes otravné stánkaře se dereme ke kolům. Zdá se, že moje kolo má poruchu, pokřivený plech u řetězu. Kluci to provizorně opravují, Tom se šutrem v ruce podle hesla "když ti něco nejde, vem si větší kladivo". Jedeme dál a brzy zastavujeme u stánku s "ALABASTRY", kde mi kolo opravili a ještě nám věnovali každýmu šutrák na památku. Jinak tam měli hafo hafo suvenýrů, hotovou výstavu, většinou vyrobeno z těch kamenů (mramor). Nic jsem nekoupila, jen Indigo obětoval 5 liber za to spravený kolo. Děkuji :-)

Původně měl Indigo v úmyslu přelézt ten skalní masiv a dostat se do Údolí králů tudy. Napřed jsem myslela, že si ze mě střílí. Pak když jsem viděla, že to myslí vážně, jsem tvrdošíjně protestovala a tak jsme do ÚDOLÍ KRÁLŮ jeli hezky okolo na kolech :-) I to mi ale dalo fest zabrat, protože to bylo neustále mírně do kopce a moje nohy mi na tom vehiklu vypovídaly službu. Část jsem šla pěšky.

Dorazili jsme do onoho známého Údolí králů a opět mě to nějak extra neoslovilo. Údolí to bylo pěkné, to jo, krásný skály kolem, ale jinak jsou tam rozeseté HROBY jako myší díry, různě hluboké a různě zdobené. Na úvod mi Indigo trpělivě přeložil povídání o malbách a co co znamená. Třeba že když má postava zahnutej vous, znázorňuje boha, když rovnej, tak faraona. Atd. :-) A pak už jsme šli na ty hroby :-) Za cenu vstupného jsme si mohli vybrat tři, ale neptejte se mě, který to byly :-) Jen vím, že hrob Hatšepsut byl zavřenej. Do každýho hrobu se lezlo po schodečkách dolů do skály, ale ne tak blbě jako do pyramidy. Pak se došlo do nějakého prostoru, "komory", kde je sarkofág nebo dnes už jen jeho část. A všude jsou různé malby atd... A nesmí se tam fotit, takže jsme měli menší zápletku, protože Indigo si jeden sarkofág vyblejsknul - a dozírající Arab myslel, že to byl Víťa a šel po něm. Víťa se statečně bránil a ukazoval a vysvětloval, že nic nefotil. Arab se dožadoval vydání foťáku, Víťa odmítal, no ostrá diskuse :-) Nakonec mu ukázal, že odtud žádnou fotku ve foťáku nemá, Arab kroutil hlavou, ale uklidnil se. No a tentýž Arab nám za chvilku "protekčně" ukazoval cosi pod sarkofágem a šeptal, že si to můžeme vyfotit (samozřejmě za bakšiš), což jsme už odmítli :-)

Po druhým hrobu jsem už z těch všech schodů byla mrtvá a nechtělo se mi nikam, natož zase do hrobu. Ale nebylo mi souzeno odpočívat, lezli jsme ještě do jednoho, vzdáleného, navíc se ještě k němu muselo vylézt po hafo schodech a schůdcích a pak teprve se lezlo dolů a to celé pak zpátky repete. No sem bych nechtěla chodit na Dušičky, fakt ne. Už jsem dolů nechtěla, ale pan dohlížející se tvářil smutně, že přece zrovna TOHLE je ten THE BEST hrob ze všech, tak jsem nemohla odolat té možnosti :-) Ale pak už jsem byla fakt mrtvá a tak když se kluci vydali nahoru na skály pozorovat západ slunka, zůstala jsem srabsky dole. Panečku, to jsem si zase na sebe upletla bič ! Protože se tam nahoře zdrželi (jak jinak, ale říkali, že odtud seshora byl super krásný výhled...), tak se dole celé milé Údolí králů vylidnilo a už zbývali jen policajti, personál (chlápci v nočních košilích) a já. No a nezbylo mi, než mou chabou angličtinou vysvětlovat těm usměvavým černým Arabům se samopalama, že tam nesedím a nečumím proto, že bych chtěla ukrást hroby nebo zneuctít Údolí králů, alébrž že čekám na své vtipné FRIENDS, kteří jsou tamhle někde nahoře. Arabové mi napřed asi moc nevěřili a mysleli si, že jsem byla dlouho na sluníčku, vysvětlovali, že v 17 se zavírá a ptali se, kde mám manžela. Říct, jim, že ani jeden z těch 3 nahoře není můj manžel, jsem se neodvážila :-) No naštěstí nakonec jeden z těch se samopalem uviděl kluky sestupovat ze skály a už mi to uvěřili. A tak jsme tam stáli a čekali, já a eskorta 15 nebo kolika vojáků, až se MY FRIENDS vynoří za zatáčkou. Chlápci mi furt opakovali, že to nejde a že to je problém... Ráda bych jim řekla "to neznáte Indiga" :-) ale tak daleko mé znalosti nesahaly. Koneckonců vojáci záhy Indiga poznali :-) Pak jsme šli pěšky ke kolům a eskorta jela za náma jako doprovod velkým modrým autem, dokud se neujistili, že bereme kola a už opravdu odjíždíme. Uháněli jsme na kolech z kopečka s větrem o závod a cestou si ještě sdělovali dojmy z našeho prvního ozbrojeného zážitku. Určitě jsme ten den patřili k nejkurióznějším návštěvníkům Údolí králů, budiž všem králům sarkofágy lehké...

Dofrčeli jsme na kolech zpátky k Nilu, vrátili kola a zasedli na přívoz akorát včas, než se úplně setmělo. Pak jsme si kousek od naší ulice sedli na večeři a testovali různá jídla. Polívku měl nejlepší Indigo - zeleninovou, my s Tomem čočkovou (do kysela, ale docela dobrá), Víťova cibulačka byla úplný smrťák. Zato druhý jídlo měl Víťa nejlepší (kofta), když teda nepočítám Tomovy hranolky. Tom měl pak ještě něco čeho si nepamatuju jméno, ale bylo to dobrý, nějaká zeleninová směs snad ? Koštovali jsme totiž svoje jídla všichni navzájem :-) Indigo měl plněnýho holuba s rýží a nadával, že to nemá žádný maso. A já jsem nakonec měla obyč. grilovaný maso a moc mi nelezlo, to co jsem chtěla původně s hranolkama neměli nebo co. Příště si dám polívku jako Indigo, hranolky jako Tom a mletý maso a la Víťa :-)

Po večeři jsme šli koupit lístky na vlak zpět do CAIRO (Káhiry) a k mému zděšení je vyprodáno do 12.2. (letíme 7.2.). Ještě prý je varianta bus, ale lístky se ještě neprodávají. Tak jsme se na to jen vyptali a šli do hotelu, kde nám náš milý hoteliér povídá DON´T WORRY, BE HAPPY a že je sežene na černém trhu, ty lístky na vlak. No toto je teda střelená země, fakt :-)

Ráno jsme vstali už v 7 hodin, sbalili si věci a pak si ještě dali pohodovou snídani na terase. V 8:45 už jsme šlapali s báglama na vlak. Indigo se pokoušel koupit lístky, ovšem rychlost Arabů za přepážkou je tady snad vrozená. Nakonec nás poslali ať si lístky koupíme až ve vlaku, ale ať si pohneme, což se ukázalo jako skvělý nápad. Vlak totiž nakonec odjížděl ne v 9:30, ale těsně před devátou, takže jen jsme se usadili, už to jelo. Celou cestu jsem střídavě spala a střídavě koukala ven, opakoval se egyptský venkov, jen se trochu přiblížila poušť a hory.

Byli jsme zvědaví na ASUÁN, jestli se bude opakovat skok k lepšímu, jako to bylo v případě Káhira - Luxor. Příjezd sám byl lemován horami odpadků, bylo to neuvěřitelný, skoro jako by je sem vyváželi z Káhiry vlakem. Ani Víťa se netvářil moc radostně, když se ukázalo, že TO venku je už opravdu Asuán. Východ z nádraží a výhled přes Nil na písečné kopce můj dojem z města trochu rehabilitoval, stejně jako později tentýž pohled ze střešní terasy hotelu. Bohužel výhledy jsou to jediné pěkné, co tu mají, ale to ještě v tuto chvíli netušíme.

Hotel jsme našli a vyšel hned na 1.pokus. Je přímo na nábřeží Nilu, tentokrát 4.patro - každý hotel o patro výš. (Cairo 2., Luxor 3.). Pokojík je fajn a opět máme WC i sprchu, takže snad už to nezakřiknu, tohle je něco, co mě v Egyptě příjemně překvapilo. Sice prostorově je to všude tak, že při sprchování nutně musíte namočit celou koupelnu i se záchodem, ale jinak fajn. Na střeše hotelu je dokonce bazén, ale napouští se jen v létě - není divu, zas takovej pařák není. Trochu jsme se vybalili a jdeme na prohlídku čehosi na protějším kopci. To obnáší najít přívoz - a čeká nás první zásadní Asuánská zápletka. Chodíme po břehu Nilu a hledáme. Všude jsou buď velké výletní lodě, co tady dočasně kotví, a nebo feluky a motorové čluny, které nabízí vyhlídkové plavby. Ale přívoz nikde. A tak stále chodíme a ptáme se, Arabové neúnavně nabízejí feluky a tvrdí, že tu žádný přívoz nikde není. Indigo začíná vařit. Když asi po stopadesáté lezeme po schodech od Nilu na nábřeží, vařím už i já a chci domů.

Nakonec nás konečně jakýsi dobrý muž posílá správným směrem a hned vedle lodi Alexander Veliký nacházíme přívoz. Tím ale anabáze nekončí, teď nám zase všichni okolo jako jeden muž sehraně nakecávají, že to stojí 5 liber. Přitom víme a později se nám to potvrzuje, že jen 1. Indigo zbytek dne a asi i pobytu v Asuánu používá na tu bandu zlodějskou takové výrazy, že je tady vážně nemůžu citovat :-) Chápu ho, jen se tím trochu bavím, protože jsem podobně "ráda" měla Araby už v Káhiře - teď jsem už trochu otupělá. Mě otrávila jejich vlezlost a hlučnost, Indigo vytekl až když ho chtěli podvést a oškubat.

No a tak už sedíme ve člunu, který je rozdělený na část pro dámy a část pro pány. Trochu se mezi dámama vyčleňuju oblečením :-) Na druhé straně Nilu si kupujeme lístky do "chrámu", opět zápletka s drobnýma. To tady je všude, oni drobný mají, ale nechtějí je vracet. Platila jsem dva lístky á 25, zaplatila jsem jen 40 (vrátil mi na 50), ale dostala jsem dva studentský za 15. Egypt, co byste chtěli ?

Lezeme po písčitých schodech k něčemu, co je asi polorozpadlý chrám s nějakými hroby. Prohlížíme si různá zákoutí, sloupy, díry do skály, průvodce nám za další bakšiš dva zamřížované hroby ukazuje zevnitř a vysvětluje, který hrob byl čí, co na zdi na obrázku je čí manželka, což vše asi nejlépe vystihuje věta z Indigova překladu: "...zas obrázek toho Seta, ať už to byl kdokoli..." (nebo tak nějak). Někde v chrámu Víťa řekl, že viděl netopýra a stále nabroušený Indigo na to: "To je jenom přežraná masařka, přežraná těch hoven co tu mají všude".

Potkáváme tady dva Maďary, kluka a holku, kteří jsou ve stejném hotelu (HATHOR hotel). Nakonec vylezeme až na kopeček nad chrámem, odkud je výhled na údolí Nilu a Asuán. Údolí docela pěkný, Asuán nic moc. Špinavá díra. Indigo, jak je tak stále v ráži, nadává stále na Asuánce a na město. S výhledem není spokojen a brblá, nicméně i s Víťou odcházejí kamením a pískem k vedlejšímu brdku, asi zkusit, jestli to odsud nebude lepší :-) Nesdílím jejich nadšení ve šlapání pískem a čekám na šutru, až se vrátí. Potom doprohlížíme zbytek chrámu, scházíme dolů a přívozem za 1 libru přeplouváme Nil. Indigo se těší, jak seřve na druhé straně ty co nás oškubali, ale už tu nejsou. Jdeme městem, kupujeme si vodu a dobroty, jo a taky si na chvíli dáváme čaj v čajovně, koukáme po tom bordelu okolo a dumáme, jak tady ti lidi můžou žít...

Na hotelu ještě stíháme z terasy západ slunce, potom odcházíme dát si dvacet a spravit si náladu sprchou. Tentokrát si i já užívám teplou vodu :-)

Navečer vyrážíme opět do města, najít něco k večeři, popřípadě internet. Procházíme křížem krážem spletité uličky i široké bazary, odoláváme všem nabídkám "dobré ceny" od prodejců, jen Indigo se na ně dnes a tady neusmívá :-) Dobrou perličkou je, když Arabka s dítětem v šátku otravně a srdceryvně žádá bakšiš od lidí před námi a od nich se ozve: "Co ? Za kolik je to dítě ?"

Na prodej je tady všechno možné, ale jejich nabízení mě opravdu odrazuje. No snad koupím něco v Káhiře poslední den, až budem s Víťou kupovat pro jeho zákazníky vodárny :-)

Nakonec si dáváme konečně něco k jídlu, pro změnu zase Šavermu, která ale tady nemá tolik zeleniny jako v Káhiře. Už jsme rozhodnutí - zítra absolvujeme výlet na ABU SIMBEL a další den hurá zpět do Luxoru, tam nám bylo líp.

Na hotelu se chvíli jen tak povalujeme, balíme se na zítra a už kolem 21 hodin jdeme spát. Ráno vstáváme ve 3...

Ráno se mi nechtělo vstávat, Víťa na tom byl podobně a Indigovy tradiční ranní hlášky nás nějakým bůhvíjakým elánem nenaplnily :-) Nicméně jsme si sbalili a sešli dolů na snídani, tradiční a k tomu vajíčko na tvrdo. Pak jsme nechali bágly v recepci a vyrazili hledat přívoz na ostrov ELEPHANTINA. Dnes jsme byli úspěšnější, i když se nás zase snažili ulovit felukáři a chlápek u přívozu to na nás zkoušel s 5 librama... Už jsme se nedali. Po chvíli už stojíme na ostrově a procházíme vesnicí - je tu nezvyklé ticho, nejezdí tu auta. Na výběžku nad Nilem se nás ujal Núbijec HESHAM PRINCE :-) Sympaťák v noční košili a s čepičkou nám vysvětlil, že nás nechce otravovat a že ví, že všichni turisti, co přijíždějí na ostrov, jsou naštvaní na všechny ty felukáře a naháněče. A hledají klid. Povídal a povídal, provedl nás vesnicí (zadarmo) a nevím, jak moc to byl jeho kalkul a jak moc opravdu touha přiblížit turistům pravý život Núbijců - každopádně se nám to ale moc líbilo a bylo to fajn dopoledne.

Povídal, že je obyčejný zemědělec, ale že takhle příležitostně dělá průvodce. Žije prý tu asi 5 jakýchsi rodin a z každé se někdo občas stará o turisty. Povídal nám jak žijí, ukázal nám vesnici, spletité uličky, ale prošli jsme i zahrady a políčka, viděli jak se vyrábí hliněné cihly. Ukazoval co pěstují, dal nám přivonět k listu citroníku a pomeranče. Bylo to všechno prima, něco jako kombinace skansenu a botanické zahrady (místy i zoologické, ptáci, ovce, oslíci...) a když jsme tak procházeli s ním, necítila jsem se tolik jako vetřelec. Nakonec nám ukázal stavbu školy a knihovny a povídal o nějaké paní z Německa, která tu žila, psala knihu o Núbijcích. Jmenovala se Christa Maria Witkowski, no a začalo se tu vybírat na tu knihovnu, byli jsme vyzváni, že můžeme přispět, dát to do obálky a napsat jména, že budem zapsáni k ostatním :-) Nakonec nás vzal ještě do jakési místní čajovny, kde měli nahoře pod slaměnou střechou prima místnost, vyzdobenou různými výrobky, z palmového listí, ze dřeva, z kůže, z krokodýlů, masky, šperky, prostě klasické suvenýry. Ještě než jsme sem došli, prohodil jen tak mimochodem, chcete vidět krokodýly ? No už jsme začínali vtipkovat, že nás vážně vede někam jako žrádlo pro krokodýly, protože jeho průvodcovské služby zadarmo nám fakt byly dost podezřelé. Ale ne - jen měl na té střešní čajovně v terárku několik malých krokodýlků, ještě takových ještěrek. Supr domácí zvířátka :-) No a pak jsme si dali čaj a povídali, snažila jsem se rozumět a občas něco Indigo překládal. Čaj byl ibiškovej a moc dobrej. Pak jsme si koupili pár suvenýrů (já za 50...), dali mu asi 30 liber na tu knihovnu a zaplatili za čaj 16 LE, čili jak prohlásil Indigo, až takovej lidumil to zase nebyl :-) No ale jak říkám, moc fajn dopoledne. Potom jsme ještě prošli vesnicí a Hesham nás vzal ještě asi k sobě domů, dostali jsme další čaj, tentokrát zadarmo, a ukázal nám slovník - knížku s věnováním, co dala do kupy ta paní Christa Maria. Byly tam slova núbijsky, arabsky, anglicky a německy. A nějaký fotky a tak. Jo a taky jsme se ptali, jak často tam prší (jo, prší, asi tak jednou za dva až tři... roky :-) ) nebo jak chodí děti do školy (na vyšší školu se musí vybranému jedinci složit celá vesnice).

No prostě abych to zkrátila, povídali jsme a povídali a pak už jsme se rozloučili a šli dál. My jsme si to pak ještě celý prošli jednou a někteří se už na nás netvářili tak přívětivě. Prošli jsme znova celou vesnici i zahrady, zabrousili jsme na břeh Nilu, kluci si zas nutně museli vylézt na věž - vodárnu. Pak jsme se dostali zadem na jakési vykopávky, prohlídli je (sloupy, schody, reliéfy) a zmizeli dřív, než po nás někdo stihl chtít vstupný. Znovu jsme prošli vesnicí až k přívozu a vrátili se zpět do uřvaného Asuánu. Tam jsme se vydali po nábřeží a pak na kopec podívat se na jeden veliký kostel - ukázalo se, že se uvnitř opravuje nebo snad teprve dokončuje ? Odtud jsme šli k  velké mešitě, která stojí na vyvýšeném kopečku a je obklopená terasovou zahradou. Tady už nás o vstupný obrali, ale další bakšiš uvnitř mešity už Indigo nedal, i když se chlápek uvnitř hodně snažil nám všechno ukázat. Mešita vypadala... no jako mešita. Takovej velikánskej kostel, akorát místo lavic je to tam jeden velkej koberec :-)

Ještě cestou k mešitě jsme prolízali zase takový totálně zapadlý hnusný špinavý uličky, kluci prostě tady musí vymést každou... díru a nevím, co je na to facinuje víc - jestli prolízat ty uličky nebo sledovat, jak se na to šklebím :-) Když jsme se konečně propletli do civilizace, rozuměj asuánské civilizace, takže nic moc, dali jsme si zase nějaké jídlo a uprostřed ulice opět potkali Filipa. Klátil se svou typickou chůzí, kalhoty s řetězem proklatě nízko :-) Doprovodil nás do hotelu, dali jsme si čaj, ještě chvíli klábosili a pak se vydali na vlak. Nastoupili jsme, přestože to byl asi vlak, kterým by správně turisti jezdit neměli, aspoň něco v tom smyslu se někde psalo nebo co. Nicméně jsme si v pohodě sedli mezi Araby, průvodčí nám po chvíli prodal lístky, za chvíli došel znova že se spletl a že ještě trochu doplatíme (stálo to pak stejně jako cesta sem). A hurá do Luxoru, žádnej problém :-) Chvíli jsme s Indigem sledovali okolí, hlavně ty malé hliněné domečky se střechama z palmového listí, každá druhá střecha se satelitem :-) Některé domečky barvené na modro, někde jen okna, dveře... Na polích chlápci v nočních košilích, u cesty oslíci. V dálce skály a poušť, kolem nádraží hory odpadků. Už si na to všechno zvykáme, jako jsme si zvykli na malé děti, co volají "halo" a natahují ručičku. Mají to asi jako základní předměty ve škole - natahování ručičky, běhání kolem turistů (tělocvik). Hallo, where are you from, what´s your name ? (jazyky), five pounds, one pound (matika). Dotazy odkud jsme a jak se jmenujeme tady jsou asi národní sport. Kdo je dobrej, ví Czech republik oukej, někdo tápe po Czechoslovakia. Někdo vyjmenuje 8 fotbalistů, no a vrcholem byl jeden co plácal česky cosi o českých holkách, nebo co se ptal, jestli nemám sestru "for me" (jako pro něho). Na good price, popř. special price jsme už taky zvyklí, very cheap price jakbysmet, ještě lépe You know how much ? Fakt nevíš ? :-) Pro Indiga už je zákaz slova FELUKA na spadnutí, KELEŠ coby drožka už nám taky přešlo do krve. WELCOME TO EGYPT !

(A to jsme původně hodlali jet z Asuánu do Luxoru právě felukou, ale totálně se nám ta představa znechutila...)

Ve vlaku podřimujeme s vyzutýma botama, venku už se setmělo. Kluci kupují od prodavače pytlík malinkatejch banánů. Vůbec tady furt někdo chodí uličkou, pořvává a něco nabízí. Čaj, kafe, chleba, noviny, když nic tak aspoň papírový kapesníky :-)

Kus před Luxorem se dal s Víťou do řeči starší Arab a byl u vytržení z Indigova piercingu v obočí (a pak v uchu). Pořád na to koukal a dotazoval se, jestli je to fakt durch :-) Neuměl moc anglicky, přesto si s Víťou povídali, odkud jsme, kolik mu je, co studuje a jestli je Indigo jeho otec. A znali náš tým házené. Víťa se dobře bavil :-)

V Luxoru jsme se už cítili jako doma a ihned zamířili do našeho hotýlku NUBIAN OASIS HOTEL a dostali jsme ten stejný pokoj. Ovšem nepředpokládáme, že by v něm po nás nebo před náma někdo snad vyměnil aspoň povlečení na polštářkách :-) V hotelu je jako po vymření, jaksi zdecimovaný recepční chrápe na lavici, na střeše je zhasnuto a jaksi poničeno, nikde ani noha. Dohadujeme se, jestli tudy prošla vichřice a nebo jen prostě zavřeli toho prima hoteliéra za kšefty na černém trhu :-) Na terase je čurbes, spadená střecha a slaměné zástěny, zmizela televize i polštářky, no prostě jiný svět. Kroutíme hlavou a vydáváme se na večeři do "naší hospůdky" - ale i zde je všechno jinak. Málo "humusu" a až na požádání, hranolky hnusně mastný, zeleniny málo a jen na objednání, neochotná a pomalá obsluha.... Žasneme, dojeli jsme vůbec zpátky do stejného města ? Všechno je tu jinak ! Indigo se rozhlíží a konstatuje, že to město snad má kocovinu. Na zlepšení nálady koštujeme na rohu ve stánku džus z cukrové třtiny, je to sladký jako cumel, ale jinak dobrý. Pak ještě kupujeme na osvědčeném místě u nádraží pivo a čokoládu a smějeme se, když paní prodavačka neví pořádně ceny a na Indigův dotaz, jaký je rozdíl mezi dvěma druhy cigaret prohlásí, že přece tyhle jsou bílý a tyhle modrý (krabička) :-). Ale jinak to byla moc sympatická a milá paní a moc mi připomínala jednu kolegyni.

A pak bloumáme sem a tam, málem s Víťou kupujeme hrajícího velblouda - já chci toho velblouda a Víťu baví smlouvat :-) Chodíme ulicemi, hledáme marně volnou čajovnu, po návratu z Asuánu se tu cítíme dobře a "jako doma", i když na tu špínu se asi úplně zvyknout nedá. Ale vtipkujeme na účet Arabských vnucovačů, feluky i keleš, vedeme cynické řeči o opičkách a tlamičkách (asi nelze opakovat veřejně, nejsem žádnej rasista, ne ? :-) ) a zkoušíme nové a nové finty, jako třeba když Indigo natahuje k žebrajícím dětem ruku a žádá bakšiš, což je dost vyvádí z míry.

A tak se pomalu vracíme do hotelu, kluci si chvíli čtou na terase u umírající žárovky a nakonec jdeme všichni spát. Dnes byl Luxor nějakej divnej - snad to bude zítra lepší...

Dneska si pospal i Indigo a celá naše slavná sestava se opět sešla na terase u snídaně. My tři, Filip (Philippe :-) ) a Maďarský pár.

Snídáme, řešíme, jak je možný, že tady tak děsně dlouho trvá uvařit čaj, mezitím se různě debatuje... Koukáme, jak se Filipovi třesou ruce a Indigo nadhazuje, že by to chtělo fernet :-) Indigo totiž člověku sní či vypije co vidí (teda ochutná) - a co nevidí, o to si řekne :-) Tak jsem skočila pro fernet na pokoj, Filip chvíli vypadal, že má obavy, že to je nějakej vtípek. Koukal podezíravě z jednoho na druhýho, měl asi na paměti svou poslední noc v Asuánu, o které nám vyprávěl - jeho družba s Núbijci na ostrově Elephantina se mu trochu vymkla z rukou :-) Ujistili jsme ho, že to jsou v podstatě jen bylinky a že to užíváme po ránu pro dobré zdraví :-) Pak jsme se teda napili, aby uvěřil, načež flaštička kolovala po všech včetně Maďarů a rozebíralo se, jestli mají i ostatní národy nějaký podobný pití a jak se jmenuje, následně jsme se s Maďarama shodli na existenci becherovky a jégrmajstra (jak se to píše si opravím doma :-) ). Potom proběhla výměna mailových adres cizinců s Indigem, Maďaři odešli poznávat Luxor a my plkali a četli na terase až do oběda. Pak šel Filip tuším na chrám Hatšepsut a my jsme se o něco později vydali taky do Luxoru - ještě nám na kontě scházel Luxorský chrám a muzeum. Ale páč už dost bylo chrámů a málo je peněz, zvolili jsme nakonec variantu chudý příbuzný a chrám kompletně omrkli zvenku :-) Obešli jsme ho pečlivě kolem plotu, kluci i fotili, viděli jsme téměř všechno - něco sice zdálky, ale určitě to stačilo a ušetřili jsme. Sloupy a jejich části, sfingová alej, to vše se dalo docela dobře prohlížet za plotem a jako bonus jsme viděli pracanty, co pokračují na vykopávkách a opravách chrámu (ty totiž stále ještě neskončily) a jednoho spícího Araba pečlivě uloženého na dlažbě před chrámem, i boty měl vzorně složené vedle sebe...

Po "prohlídce chrámu", resp. ještě během ní jsme si odskočili do muzea mumifikace a čekali jsme, že aspoň tady se dozvíme něco víc o mumiích, co nás v Egyptskému muzeu minulo. No, tak nic moc, ale aspoň něco. V jedné temné místnosti jsou tam osvětlené vitríny a v nich exponáty. Nejprve je série obrázků v egyptském výtvarném duchu, které znázorňují postup od mrtvoly k mumii. Potom jedna originál mumie (nějaký kněží) no a pak řádka různých drobných artefaktů - mumie kočky, ovce, kozí nohy :-), rybičky, atd..., různé pracovní nástroje a kousky toho či onoho, no a závěrem - hádejte - sarkofágy :-)

Cestou zpět jsme se stavili na čaj a potom prošli bazarem trochu podráždit prodejce. Koupili jsme první tabáky, barevné šátky a naprosto totálně praštěnýho plyšovýho velblouda, kterých jsou bazary plné. Když se mu stiskne hrb nebo co, začne hrát a zpívat (dle prodejců) typickou edžipšn mjúzik :-) Hledali jsme i variantu velblouda bez mjúzik, ale ten zas vypadal jako kříženec krávy se lvem. Ach jo...

Opět jsme odmítli tisíce skarabeů, papyrusů a podobných hrozně důležitých rekvizit a dalších 356 prodejců se dozvědělo, odkud jsme. Spokojenější nákup jsme podnikli o chvíli později - pražené oříšky a červený ibiškový čaj...

Pak seděl Indigo na terase a loučil se s Maďarama, co odlítali do "Šarmu" (SHARM-EL-SHEIKHU), zatímco my s Víťou jsme si balili věci a naposledy polehávali před dlouhou cestou. Večer jsme se zastavili na internet a pak šli na večeři, cestou jsme meditovali, kam se poděl Filip - zatím se nevrátil z kola, měl už údajně odjet vlakem, ale jeho bágl stojí na recepci...

Na večeři jsme vybírali z několika hospůdek a nakonec vybrali jednu novou, kluci si dali koftu s lilkem a já koftu s hranolkama. Po příchodu do hotelu jsme na recepci objevili Filipa, nešťastně nadával na půjčené kolo a chystal se na další vlak. Strávili jsme s ním poslední půl hodinku a jsme zvědaví, jestli na něj narazíme v Káhiře :-)

Naše poslední hodiny jsme proseděli v poměrně děsné kose na terase a protože se mluvilo už jen česky a Indigo zabrousil na téma Pionýr a lidi kolem, tak se tentokrát i Hanča nezvykle rozkecala :-)

Před jedenáctou jsme vzali bágly a hurá na vlak. U nádraží na nás čekal (nebo nás prostě potkal) náš hoteliér a že se jde přesvědčit, zda v pořádku odjedeme. Poté co si u nás nad našima lístkama přátelsky pohovořil i s nádražním policajtem, nabyli jsme přesvědčení, že na těch lístkách je přímo napsáno, že jsou z černého trhu, nicméně že přízeň hoteliéra je nám i před policií nejlepším doporučením. Vzhledem k tomu, že naše lístky nejsou z Luxoru, ale až z Qeny, byli jsme trochu nervózní, ale máme prý si v pohodě sednout a být v klidu. Pak už se šéfík s náma srdečně rozloučil a Indigo nás šel vyprovodit na perón. Při čekání na vlak se o naši přízeň pokoušel houf dětí, ale zašel za náma i ten policajt a upřesnil, který bude náš vagón :-)

První třída vlaku byla opravdu super. Indigo se rozloučil, usadili jsme se do velikých sedadel za sebou, prozkoumali příslušenství kolem (stoleček, podložku na nohy atd...) a už se jelo. Bohužel už za první zastávkou přišel průvodčí, koukal na naše lístky a bylo zřejmé, že není slepý a vidí, že jsou až z Qeny. Inu dokoupili jsme za další peníz doplatek, ale tím problémy skončily, ani nás nevyhodili a na svých sedadlech jsme taky mohli zůstat. Ještě se nás optal pikolík, na kolik chceme snídani (za 11 liber, zahrajeme si na smetánku) a už jsme pospávali a uháněli do tmy...

Odbavení proběhlo v klidu, i když jsem byla krapet nervózní - nezdálo se mi, že by tentokrát bylo vše v klidu a v pořádku. Jediné zaváhání bylo u přebírání zavazadel a výměny letenek za palubní lístek, seděl tam za přepážkou nějaký nováček a koukal zmateně způsobem, který mě moc neuklidnil a začala jsem se obávat, že naše bágly poletí přinejmenším do Sydney. Ale ne, všechno dobře dopadlo. Volný čas do nalodění jsme trávili po svém - já jsem jezdila po jezdících schodech nahoru a dolů a prohlížela obchůdky, Víťa obíhal bezcelní zónu a sháněl poslední nákupy, co komu slíbil. Nakonec jsme zmožení skončili na nepohodlných sedadlech v hale, o patro výš v restauraci jsme pak uviděli Indiga, jak s někým klábosí. Jak jinak :-) Další Indigovy nové známé jsme zahlédli ještě v kuřárně, on prostě neztrácí ani minutu a seznamuje se jako na běžícím pásu.

Když jsem viděla v letadle nabízené české noviny, nemohla jsem zadržet nadšený pokřik :-) Česky mluvící letušky i kapitán letadla, český časopis... Radovala jsem se jako malý dítě :-) Jak já jsem se těšila domů ! Ještě jsme se po startu rozhlédli po Káhiře, ležela tam dole, samé světýlko od nevidím do nevidím... a už to otáčíme na sever. Hned po občerstvení jsme s Víťou usnuli a probudili se až nad Prahou. Teď jen aby nás Praha nebo dálnice opět něčím nepřekvapila :-) Při čekání na bágly se za náma opět stavil kamarád Ivan, koupili jsme si lístky na bus a hodinku do 8:30 poseděli v hale. Na zastávce Student Agency se k nám připojil nějaký starší Egypťan, co letěl s náma i z Káhiry a pokračuje až do Brna - na Mistrovství světa v přetlačování PÁKY v Kinokavárně v Černých Polích :-) Svět je už asi fakt malej.

Na Florenci si dáváme párek v rohlíku a už vyjíždíme z Prahy na dálnici. Koukám z okna na typický únor bez sněhu - na obzoru šedivé špinavé mraky a za nimi nesmělé sluníčko, pole a louky plné rozbředlého sněhu... Jak se mi ta naše česká kopečková krajina po dvou týdnech Egypta líbila :-)

A pak už stojíme na chodníku u Grandu a můžeme si říct - tak jsme to zvládli a jsme doma. Cestou na šalinu se nestačíme divit tiché dopravě kolem - nikdo tady netroubí. Když nám na přechodu zastaví auto a pustí nás, začneme se tomu všichni tři smát. Konečně doma :-)